• PR Boutique

Přiznání


Jídlo. Každý, kdo mě alespoň trochu zná, ví, jakou radost mi dělá jídlo. Jasně, všichni potřebujeme jídlo a všichni máme svá jídla oblíbená. Já jsem ale vášnivý pitval. Nejraději jídlo pitvám v luxusních restauracích, ideálně během různých degustačních menu. Možná si říkáte, proč by někdo takové opravdu dobré jídlo pitval, tam přece nebudou ošklivé kousky, kterých se člověk chce zbavit. Máte pravdu, většinou tam takové vážně nejsou. Já totiž nejraději pitvám jídlo, které mi opravdu chutná! Cílem mých pitev nebývá odstranit žvýkavou flaksu ( i když kdyby tam byla, vyhodila bych ji z talíře rychlostí blesku!). Já pitvám, abych ochutnala každou složku zvlášť a zjistila, co v tom asi je, že je to tak dobré. Občas potom takové své objevy zkouším využít při vlastním vaření.

Abych se chovala alespoň trochu společensky přijatelně, snažím se pitvy provádět pouze při večeřích s mým milým. Chudák chlap, pomyslí si možná někteří z vás. Vezme ji ven na romantické rande a ona se tam vrtá v každém soustu. Možná je to jen zbožné přání, ale já mám pocit, že mu to nevadí. Já si dokonce myslím, že se mu to i líbí! Poslední dobou to ve mně začal provokovat. “Hm, tuhle chuť znám, ale co to je?”… “Citronová tráva…”… “Jo! Já věděl, že ty na to přijdeš.” Jestli jsem na to opravdu přišla se mnohdy už nikdy nedozvíme, ale ta důvěra mi dělá radost. A to je možná jediný důvod, proč to říká - chce mi udělat radost a pitvání vlastně jen se zatnutými zuby toleruje. Jak že je to dlouho, co jsme byli naposledy na večeři? Hmm…

Jedna z mých nejúspěšnějších pitev se odehrála během výletu do polského Krakova. Rádi si během prodloužených víkendů v jiných městech naplánujeme návštěvu nějaké zajímavé restaurace s dobrými recenzemi. V Krakově volba padla na restauraci Amarylis, což je mimochodem jméno mé úplně nejvíc nejoblíbenější květiny! Objednali jsme si degustační menu o asi osmi či devíti chodech s vinným párováním. Po třetím chodu a jeho vinném doprovodu jsem začala ztrácet zábrany a měla dost odvahy na zahájení pitvy. Prezentace některých chodů byla natolik krásná a kreativní, že byla skutečná výzva některé části odpitvat. Milý mě ve výkonu povzbuzoval dotazy na jednotlivé ingredience a já byla prostě k nezastavení. Servis v restauraci byl také naprosto fenomenální. Tři číšníci a servírka neustále vyrovnáni v řadě z povzdálí pozorovali, jestli jsme spokojeni či nepotřebujeme něco přinést.

Čím víc jsem pitvala, tím častěji a znepokojeněji se chodili ptát, zda nám chutná. V tu chvíli nám to došlo. Ochutnávali a diskutovali jsme o jídle tak zaníceně, že nás personál zřejmě identifikoval jako porotce od Michelinu. Cítila jsem se příjemně důležitě a jako opravdový znalec gastronomie. Pak přišel dezert. Při jeho servírování zahalili celý stůl kouřem z kapalného dusíku. V tu chvíli jsem v sobě měla už osm chodů včetně osmi degustačních sklenek vína. Opadly už i ty poslední kousky zábran: “Jeee! To je krásný! Vidíš to? No to je bomba!” Vykřikla jsem radostí pětiletého dítěte. Bylo vidět, jak personálu spadl kámen ze srdce. “Klid, tohle nebude Michelin”, pomysleli jsme si za ně. Na závěr přiznali lehké obavy z toho, že nám třeba nechutnalo, když jsme to jídlo tak důkladně zkoumali.

Milá Amarylis a šéfkuchaři všech dalších restaurací, ve kterých jsem kdy něco pitvala nebo pitvat budu, neznepokojujte se! Pokud pitvám, je to ten největší kompliment, jaký můžu vašemu kuchařskému umění dát. A možná o něm v budoucnu také něco napíšu, i když nejsem žádný Michelin. Měla bych si totiž prý založit foodblog, když mi to jídlo dělá takovou radost.



0 zobrazení